Clay Speaks: Jak se najít v keramice

Začíná to tichým dotekem

V rohu městské dílny právě začíná sobotní kurz keramiky. Místnost voní po mokré hlíně a dřevěných poličkách. Osm účastníků sedí kolem dlouhého stolu. Klára, která pracuje v marketingu a hledá v životě víc než výkazy. Petr, student architektury. Lenka, maminka na mateřské. Jakub, který do dílny vkročil poprvé. A další, co si přinesli svá očekávání i pochyby.

Za kruhem stojí lektorka Jana. Vede kurzy už léta. „Hlína není náročná, jen vyžaduje, abyste jí naslouchali,“ říká. Ukáže, jak ji hníst, jak naslouchat jejímu rytmu, jak s ní začít konverzaci beze slov.

První kontakt

Každý dostane kus hlíny. Klára ho opatrně převalí mezi prsty. „Je zvláštní držet něco, co se mění s každým dotekem,“ poznamená. Jakub se mračí, jeho první pokus o misku se zbortí. „Tohle je fakt těžší, než vypadá,“ zamumlá. Jana ho povzbudí: „Hlína neodpovídá okamžitě. Chce čas.“

Lenka si naopak hraje s hlínou jako dítě. „Nepamatuju si, kdy jsem naposledy dělala něco jen tak. Bez cíle.“ Petr už modeluje tvar, připomíná květináč, ale nakonec se z něj vyklube abstraktní soška. Každý krok je rozhovor mezi rukou a materiálem.

V hloubce ticha

V dílně panuje ticho. Jen měkké zvuky kruhu a rytmické dýchání. Nikdo nemluví, a přesto jsou spolu. Je to chvíle, kdy si člověk připadá skutečně přítomný. Jakub přestane koukat na telefon. Klára se usměje. „Přijdu si, jako bych něco našla. Ani nevím co.“

Jana sleduje své studenty nenápadně. Ví, že tento moment přijde téměř vždy. Když člověk zapomene na výsledek a ponoří se do samotného tvoření.

Když z rukou mluví příběhy

Po několika hodinách se z hrubých kusů začínají rodit tvary. Nejsou dokonalé. Misky s nerovnými okraji, hrníčky s křivými oušky, svícny, které by v obchodě neprošly. Ale tady, v dílně, mají cenu. Jsou otisky lidí, kteří je vytvořili.

„Tahle miska je úplně křivá,“ směje se Jakub. „Ale je moje. Nikdy bych nevěřil, že mě to bude bavit.“ Klára ukazuje vázu s jemným reliéfem. „Nepamatuju si, kdy jsem naposledy byla tak klidná.“

Otisk, který zůstává

Na konci kurzu Jana navrhuje, ať si každý svůj výtvor podepíše. Ne jménem, ale otiskem prstu. „Je to vaše. Tohle jste vy – zhmotněni v hlíně,“ říká tiše. Dotek zůstane i po výpalu, i po glazování.

Když lidé odcházejí, nikdo se nespěchá vrátit k běžnému shonu. Dívají se na své ruce jinak. Jako na nástroj, který tvoří. Ne pouze vykonává.

Hlína jako zrcadlo

Keramika není jen o hrncích. Je to proces, který zrcadlí náladu, trpělivost, očekávání. Je to cesta, kde výsledek není tak důležitý jako přítomnost v samotném tvoření. Pro někoho je to únik. Pro jiného návrat. Ale vždy je to pozvání – k sobě.

Jana to ví nejlépe. Proto každý její kurz končí stejně. Tichým úsměvem a otázkou: „Co ve vás dnes hlína probudila?“